na schodech pobledlého domu

Byl ten chlap doopravdy Terminátor?

Prostě ho vyhodili z okna.

Lháře.

Byli bez alkoholu tak zmatení.

Dívali se z okna, jak ti páni při defenestraci na pražském hradě.

I on to přežil.

Třeba to byl opravdu Terminátor.

Je směšné, jak si člověk namlouvá, že opravdu někoho zná.

Snad proto s lehkostí zabijeme brouka, jehož jsme mohli nechat žít.

 

Taky bych si rád zametl před vlastním prahem, ale pořád nemohu najít to správné koště.

Sousedka mi nechce to své půjčit.

Argumentuje, že ji moc dobře sedí do ruky, ale bůhví proč si při těch slovech sahá na svůj klín.

Vždy se to pokouším zamluvit.

„Ještě se vyrábí sklapovací pastičky na myši?“

Pamatuji na to cvaknutí.

Na potěšení, že bude o strávníka méně, ale i na tu obavu jít k pastičce, kde bude mrtvolka.

„To koště vám prostě nemohu půjčit,“ nenechá se sousedka zavést na jiné téma.

 

Nerovnováha tu byla vždy.

To by snad ani nebyl bůh, kdyby tomu tak nebylo.

Koho chcete ušetřit?

Koho chcete zabít?

Jsou tři dny lásky mnoho anebo málo?

Někdy si lidi sednou vedle sebe.

Někdy si lidi sednou v sobě.

Je fajn, že existují možnosti.

Okolo cest zaražené kůly pro správnou orientaci se vždy hodí.

Na cokoliv.

 

"Copak je život jen čekáním na pilulku?"

„Raději byste čípek?“ zasměje se sousedka, která mi nikdy to své koště nepůjčí.