go go Golem

Přes střechu kůlny jsme lezli na půdu klubovny na Sokolovně, kde jsme kouřili a měli tam schovávačku.
Po silných trámech jsme přehopsali až do štítu, kde byla dvě malá okénka, v nichž už dávno nebylo žádné sklo.
Potahovali jsme z Aster a podobných značek a moc nám to šmakovalo.
Někdy to bylo napínavé, když někdo přišel do budovy.
Měli jsme strach, aby nás nenačapali, že tam lezeme.

„Kruhy v obilí?“ šeptal kamarád. „To si jen hrají. Jako když děti kreslí křídou na asfalt.“
„Kdo?“
„No voni.“
„Chtěl by jsi se s nimi setkat?“
„Proč? Buď je sežereme my anebo voni nás.“
„Neexistuje jiná alternativa?“
„Na to ti stačí učebnice dějepisu ze základní školy.“

Tahle půda byla zapovězená stejně jako ta ve Staronové synagoze v Praze, i když na téhle půdě rozhodně nebyl žádný Golem.
Však v té synagoze také ne.
Alespoň to tvrdil Egon Ervín Kisch.
Před lety tam zase vlezli, ale bylo tam jen naděláno od holubů.

„Já bych je nesežral,“ řekl jsem s jistotou danou mládím.
„Protože jsi nikdy nepoznal hlad.“
„Ty snad jo?“
„Mám představivost.“
„To, že byl váš děda v koncentráku ti nedává patent na potíže světa.“
„On o tom nemluví.“
„Tak proč o tom mluvíš ty?“
„Já o tom taky nemluvím.“
„To je jedno. Já bych je prostě nesežral.“

Když jsem pak poprvé viděl onu synagogu na vlastní oči, tak mi přišla strašně malá.
A jelikož jsem znal Golema hlavně z filmu o pekařovi, tak mě napadlo jediné.
„Tam by se ten Golem stejně nevešel.“
„Nejspíš ho někdo sežral,“ řekl mi někdo za zády, jehož hlas mi byl povědomí.