setřást kila všech těch dotyků

„Kdysi jsem byl pavouk a nebyla to zase tak špatná existence,“ řekl upír a tři oči, co na něj hleděly z komína, se zasmály.

 

Po schodišti kráčel stín.

Odvanutá část lidství.

Stopy ve sněhu končící v Čapkově povídce.

 

„Existence je pomíjivá záležitost,“ nechaly se slyšet tři oči.

„Kdyby to tak byla pravda,“ řekl posmutněle upír.

„Nelíbí se ti tvůj osud?“

„Poznal jsi někoho komu se líbí?“

„Jen vlaky nikdy neztratí romanci dunění kolejí.“

 

Stín na schodišti se zastavil.

Nehybná tolerance na zdi.

Po zábradlí sjížděla kočka v papírové čepici Večerníčka. Tiše.

Bez zbytečného halasu silvestrovských nocí.

 

„Učitel o mě zlomil dřevěné pravítko, které mě chtěl dát k úhradě,“ řekl upír, když se stín dal znovu cestou po schodech nahoru.

„V kterém životě?“ zeptaly se tři oči z komína.

„V lidském. Tam se děje nejvíce paradoxů. Lidi jsou divný.“

„Nyní máš definitivu.“

„Nikdo nikdy nemá mít nic za definitivní,“ zacitoval upír klasiky a pohlédl upřeně ve tři oči.

 

Stín na schodišti překročil svůj vlastní stín.

V touze sklouznout se taky na zábradlí.