fantasmagorie

„Chtěl bych se účastnit nějaké fantasmagorie,“ řekl jsem v komíně Santovi.

„A to jako proč?“

„Abych tam byl,“ řekl jsem a snažil se nevnímat, že prostor je poněkud těsný.

„Abych o tom mohl vyprávět.“

„Přehodnotil si svoje přání?“ zeptal se Santa, který byl na úzké prostory zvyklý.

„Chce to fantasmagorii,“ držel jsem se svého. „Jinak to nemá cenu.“

„A jak to vypadá?“

„Kdybych to věděl, tak si ji vymyslím přece sám.“

„No aspoň přibližně.“

„To se nedá říci ani přibližně. Proto je to fantasmagorie.“

„A kdo tedy ty fantasmagorie vytváří?“ ptal se Santa.

„No nejspíš magoři s fantazií.“

„A to je kdo?“

„Umělci.“

 

Podíval jsem se na Santu s podezřením.

Je to vůbec on?

No jsme přece v komíně.

Tak kdo by to byl?

 

„A už jsi někdy nějaké potkal?“ zeptal se bez podezření, že ho podezírám, že není tím kým by měl být.

„Ty se nedaj nepotkat, když jich je čím dál tím víc.“

„Tak to jsi musel už nějakou tu fantasmagorii zažít, když jich je tolik. Těch umělců.“

„To ne.“

„Jak to?“

„No oni zrovna žádnou nepořádali,“ řekl jsem trochu navztekaně, že se ten hovor vleče.

Nejsem na komíny zrovna stavěný.

„Asi jsem potkal nějaký špatný umělce, protože byli většinou dost nudní.“

„A nechtěl bys vláček?“

„Ne.“

„Koloběžku?“

„Ne.“

„Nafukovací pannu?“

„Ne! Já to nevzdávám. To je ti snad jasný? A proto...“

„A proto si řekni Ježíškovi,“ uťal veškeré moje další projevy Santa.

Zůstal jsem v komíně sám.

Magor bez fantazie.