milovali se jak dva vrazi

„To sem byla sjetá?“ ptá se modelka malíře, která se právě probudila.
Nikdy si nebyla vědoma, kdy je ráno a kdy noc.

Ti dva si rozuměli.
Malíř a ona.
On vztekloun.
Ona věčně sjetá.

Klidně by přenášeli svoje děti v zubech.
Kdyby nějaké měli.
Pod pohovkou byl navíc milenec.
Proč tam nikdy nejsou milenky?

Mačkal tuby s barvou.
Namáčel do nich bříška prstů.
Toho uklidňovalo, co si pamatoval.
Už jako dítě, když začal rozbíjet hračky.
Bum bác letěl kohout do kouta.

Připouštěl potulnost vědomí.
A že mozek nemusí být tím největším králem jeho těla.
O svém egu odmítal diskutovat.
K čemu, když si tak krásně plave v jeho vodnaté hlavě.
Maluje vlastníma řasama, když i štětce někam odkráčely s tanečnicemi podobností nejblíže veverkám.

Ten příběh je vždy správně obsazen.
I když to tak nevypadá.

Žít je velké umění.
Čím větší umělec, tak tím větší šmíra v roli životní.
A možná to tak ani není.
Možná to tak vidí jenom lidi.
Lidi.