kat má vždy odpověď

„Jak někoho může bavit masovost? Chápu jen maséry,“ řekl muž s dlouhou holí opřenou o zeď putyky. „A řezníky.“
„Věci jsou jiný než jsme si mysleli,“ řekl ten, co s ním seděl u jednoho stolu.
„No nemůžu si pomoct, ale ať se na to koukám jak chci, tak ty dějiny katolíků ve mně nevyvolávají ždibek náklonnosti.“
„Každej se může sem tam mejlit,“ řekl muž v červené kápi, která nyní ležela vedle něj na lavici.
„No, ale to není sem tam. Ty lidi budí dojem, že je Bůh a všechno to kolem vlastně ani nezajímá. Ba, že dokonce v nic takového nevěří. Když už nastavují tvář, tak je to tvář někoho jiného.“
„To je prostě ta člověčina.“
„No na člověčinu, taky nijak extra nevěřím.“
„Tak proč nejdeš žít s králíky? Některý jsou už dost civilizovaný. Nosí šaty a kapesní hodinky,“ řekl muž povalujíce se kápě. Zpod stolu vytáhl mohutnou sekeru, jejíž ostří blesklo po místnosti jak laserový vyhledávač.
„Víš dobře, že mi ten tvůj řezník nedělá dobře na oči. Tak proč ho taháš ven?“
„Protože nekouřím.“
„To bejval klid, když se nechodilo kouřit ven. Kolika hloupých setkání a hovorů byl člověk ušetřen.“
„Samota vlastně neexistuje. Stejně jako šílenství je jen ohrádkou pro vše, co nechápeme. Jsme rádi, když nás někdo hladí.“
„A proto sebou taháš tu sekyru?“
„Každej potřebuje mít po ruce svojí pravdu.“