hodil by se mi lavinový ruksak

Praskla nová stěna galerie.
I obraz plný barev, pro něž jej někdo pověsil na onu stěnu.
„To byl záměr ta prasklina?“ ptá se dítě bez nohou.
Dospělci se na něj dívají s lítostí.
Tou podprahovou nadřazeností, která se tak snadno může přelít v obraz nacistického nadhledu.
Hitler, Goebbels, Himmler etc.
Předobrazy modrookých blonďáků.

Nikdy není jisté, co v nás vězí.
Jako když jsem chtěl vytáhnout jednu láhev Božkova z batohu doktora M.(měl jich tam dvanáct-opravdu), a on se ohnal jako pes, jemuž sáhnete do misky se žrádlem.
„Vůbec jsem netušil, že jsem takovej,“ řekl mi odpoledne toho krásného slunného dne.

Není snadné najít svoji nejlepší vlastnost.
Tak jako cestu zpátky ze zcela neznámého místa.
Ztratili jsme se.
Jako se jednoho dne ztratila lavička na níž jsme sedávali.
„To nám neměli dělat,“ řekl jsem.
„Co nám? Ale lidem,“ prohlásil doktor M. „Teď nebudou vědět kde nás mají hledat.“
„To jsem nedomyslel. To je velmi pozitivní.“

Doktor M. se rozhodl, že by viděl rád ty kopce, co se na nich jezdí cyklistické Giro.
Hlavně ten kopec Stelvio.
Požádal tedy bratra, co jezdil s tirákem po Evropě, a byl na to svoje cestování náležitě pyšnej, aby ho tam vzal.
„Bratr suverénně naťukal do toho vyhledávače Mnichov, a pak mu bylo trochu divný, že ho to vede jinou trasou než na známý hraniční přechod. Já mlčel, protože jsem věřil, že ví co dělá. No. Dojeli jsme do Mnichova. Ale v Čechách. Prostě jsme se ztratili.“
„Jak se to vezme.“
„A já to teď ani nikomu nemůžu říct, protože bych zbořil jeho svět.“
„To by přece nebylo poprvé?“
„Ale on je bratr.“

PS.
I Bůh udělal pár chyb.
Ty křižovatky s Ukřižovaným.