mouchy nás sežerou

Sedíme za plotem zahradní restaurace.
Zatímco jedna z účastnic akce, běhu na 48 hodin kol městského stadionu, jen chodí.
V pestrobarevných šatech a dlouhých bílých rukavičkách.
Na hlavě široký klobouk.
Na očích tmavé brýle.

„Třeba si jen spletla místo,“ prohlásí žena od vedlejšího stolu, která mluví a mluví, až se promluví k našemu stolu, kde nám poví, že jí muži říkají Karel.
„Za to může me too, protože se kamarádi nechtějí vystavit problému harašení.“
A aniž dopije, tak v plném mluvení odchází za matkou do LDN.
„Už se tam začínám cítit jako personál,“ říká přes plůtek.
A mladík, co sedí tiše vedle nás se od plné práce s mobilem směje.
Zrovna si píše se svoji dívkou, co je v Tunisu.
„Už byla?“ ptá se ho doktor M.

„Myslím, že nemyslím, jak mohu tedy být?“ ptám se, když ti lidé za plotem běhají okruh za okruhem.
Doktor M. s mládencem zabořeným očima do mobilu solidárně mlčí.
„Líbilo by se mi v líbení,“ dívám se mžouravě na běžce, co nebudí dojem běžců.
Vypadají spíš jako kdyby utíkali před smrtí.
Nemají šanci.
„On na to bere prášky,“ drcne loktem doktor M. do milovníka na dálku.
„Chápu,“ uculnul se mladík, aniž by vzhlédl.

Objevila se princezna.
Bez korálů.
S kasírkaškou zavěšenou proklatě nízko.
„Máte dost,“ řekla velmi nejasně.
„To byl dotaz anebo konstatování?“ zeptal se doktor M.

Mládenec s mobilem se se slastným úsměvem sesunul na opěradlo dřevěné lavice.
„Tak teď už byla.“ Konstatoval doktor M.

Na okruhu měli účastníci čehosi za sebou první hodinu.