Šťastnej vůl

Na mohutném starém dubu u cesty sedělo Štěstí. Opustilo zrovna jednu bláhovou snilku a dávalo si pohov. Přestože bylo unavené, a jak se říká, pokud je štěstí unaveno, sedne i na vola, těšilo se, že nějaký projde zrovna pod oním dubem.
A jak tak unaveně mžouralo a okusovalo si nehty, zaslechlo tlumené kroky nesoucí se prosincovým odpolednem.

Po pocukrovaně zachumelené lesní cestě přicházela skupinka turistů. Na zádech malé batohy, na nohou turistickou obuv, ukrajovali metry své plánované túry.

První kráčela žena v novém sportovním oblečení. Nevnímala okolí, oči upřené na displej mobilního telefonu. Bylo jí jedno, kudy jde, nezaujaly ji zářivě bílé krystalky námrazy, jež na zelených jehličkách mechů tvořily krajky, ani stopy lesní zvěře, otisknuté v namrzlé cestě.
Pomalu listovala v mobilu, znuděně zkoumala nabízené funkce, opětovně se vracela k bulvárním zprávám, škodolibě ohrnujíc ret, pokud někoho kritizovaly. Nakonec si povzdechla. Telefon za dvacet pět tisíc – nic moc, to teda je dárek! Taky už děti mohly přidat a koupit jí lepší. Musí to zkrátka rok vydržet, a přát si nový. Přece si zaslouží mít štěstí.

Ve skupince šla vedle své sestry hubená žena. Šedá bunda a černé kalhoty jí činily nezajímavou. Ráda chodila v přírodě. Obdivovala ji v každém ročním období, ráda dýchala čerstvý vzduch.
Dnes jí zářily oči. Měly také proč. Ruka v kapse svírala obyčejný nožík - rybičku. Krásně stříbrnou, pod prsty příjemně hladkou vzpomínku na dětství, kdy s tatínkem chodila do lesa. Vždy si ji tajně přála. A letos se konečně dočkala. Neustále měla ruku v kapse s ubezpečením, že ji neztratila. Usmívala se a byla šťastná.

Skupinka mlčky prošla pod dubem.

Štěstí mělo zvláštní pocit. Takový rozpačitý. Uvědomilo si, jak jsou lidské povahy různé. Nemělo potřebu někoho z prošlých obšťastnit. A tak čekalo dál. Třeba opravdu projde kolem vůl. Jen aby si nepřál, aby mu opět narostly koule. Ale to by už pak nebyl šťastnej vůl.