Tygří tvář

     Budu vypadat směšně s namalovaným tygrem na obličeji? Hodí se vůbec cosi takového k mému věku? Tyhle otázky mě napadaly, když jsme s vnoučkem na toulkách městem narazili na ekologickou pouliční výstavu, kde právě nějaká žena zájemcům vytvářela na kůži obrázky zvířat.

     Vnuk si nechal namalovat na tvář zelenou ještěrku a byl z ní nadšený. Zeptal jsem se, zda si mám taky nechat od paní nalíčit tygra? Klouček hned souhlasil a byl z té představy ještě odvázanější než ze svého zeleného plaza. A co bych neudělal, když to prospěje rozvoji vnukova smyslu pro blbiny.

     Malířka skončila a nastrčila přede mě zrcadlo. Tygr vypadal věrně, jen jeho pruhy trochu budily dojem pavučiny. Jak se teď na mém tygřím ksichtě budou vyjímat mé intelektuální brýle? Kdosi mi kdysi řekl, že v nich působím jako anglický gentleman. Kolik však ten člověk viděl anglických gentlemanů a jestli vůbec nějakého. Konečně i anglický gentleman může vyhlížet třeba jak Šér Chán z Kiplingových Knih džunglí, když se lord Bromborough ve Wodehousově povídce stal předlohou pro kreslenou filmovou postavičku žabáka Skokana Stanleyho.

     Brýle ale mou vizáž tygra kupodivu zlepšily, čímž jsem si potvrdil starou zkušenost, že obroučky na očích udělají z kdejakého hlupáka a opičáka inteligenta a figuru, která vypadá významně. Dojem, jakým kdo působí, je odedávna důležitější, než jaký je člověk doopravdy. Jaký je vlastně člověk doopravdy? To nikdo nemůže kategoricky říct, neboť se každý v různých situacích chová jinak v závislosti na okolnostech, rozpoložení i na čase. Vysledovat lze snad jen to, zda v člověku převažuje dobro či zlo.

     Hlavou mi šly tyhle filozofické myšlenky, přitom jsem stále odpovídal vnoučkovi na dotazy i připomínky a pořád měl na tváři namalovaného tygra. Jenže jsem na to málem už zapomněl. Když byla malůvka na obličeji čerstvá, říkal jsem si, že lidi budou čumět. Ale mýlil jsem se. Občas se někdo koukl, ale velkou pozornost jsem nebudil.

     Vzpomněl jsem si, jak jsem byl ještě za středoškolských studií se dvěma spolužáky na ročníkové praxi v Hostinném a chodili jsme tam po ulicích v manšestrových džínách pestrých barev s kratšími nohavicemi a k tomu měli neméně křiklavé vysoké froté ponožky, jak kázala tehdejší pitomá móda. V Praze bylo tehdy podobné oblečení běžné, avšak mezi obyvateli podkrkonošského městečka jsme způsobili pozdvižení.

     Díky dávné vzpomínce mi došlo, že jsme s vnoučkem právě procházeli Prahou a tam je každému fuk, jak kdo vypadá. Po metropoli se potloukají nejrůznější individua, takže pasanti mají i starýho magora s ciferníkem napatlaným na tygra na háku, neboť vlastně nevybočuje z normálu. Pouze když jsem s vážnou tygří tváří kupoval vnoučkovi v krámě dortík, prodavačka ze mě byla celá nesvá. Pocházela však z Ukrajiny či tam odněkud.

     Napadlo mě, jak by se na mě dívali v Hostinném, kdybych se tam dnes coural s tváří namalovanou na tygra po náměstí? Domnívám se však, že zhruba stejně lhostejně jako v Praze. I tam dávno dorazil internet, který je plný rozličných idiotů, kravin a nesmyslů. Globalizace je zkrátka na postupu.

     Kdysi do mě šéfredaktor v redakci vtloukal, že mám psát tak, aby článek pochopila i osmdesátiletá babička z Valašska. Jenže dnes už ani osmdesátileté valašské stařenky nejsou tím, čím bývaly, a já vůbec netuším, co všechno chápou. Třeba ta babička pase kozu a sedí přitom na louce s notebookem na klíně, kde si zrovna gůglí, jak se správně vyrábí kozí sýr.

     Leda bych měl ten tygří obličej namalovaný tak věrně, až by se babička vylekala, že jsem utekl nějakému zbohatlému extravagantnímu chovateli velkých šelem a chystám se jí tu kozu sežrat.