Když vymírá živočišný druh, bereme to stoicky

Asijské dívky opřené čelem u prosklené zdi do níž narážejí v letu ptáci.
Jejich omráčená tělíčka se tu povalují jak bezdomovci.
Někteří umřeli.
Z oken do oken dějí se příběhy.
Prosil bych nápojový lístek.

Ze zralého žita někdo vystrčil ruku s trčícím ukazováčkem.
Letos necháme jablka na větvích stromů.
Počkáme na trubače od Jericha, aby je zčesali.
Jsou slyšet i ve vzduchoprázdnu vesmíru.
Vzduchoprázdno bez toho neexistuje.
Ani v tichu není ticho.
Nic není dle našich předpokladů.

Jen báby na rohu ulice mají vše pod kontrolou.
Hlava k hlavě přimknuta.
Hlášení.
„Co je to dneska za svět?“
Těžko můžou pochopit, že už není jejich-
Snaží se ho obklíčit.

PS.
Nechtěl jsem nikoho přesvědčit.
Tak k čemu všechny ty kecy?
Snažím se přesvědčit sám sebe.