Na recepci sportovní haly

„Máš pro mě šatnu?“ ptá se nenápadný chlapík ušlápnutého vzhledu.
„Trojku.“
„To je jedno. Hlavně, aby tam byla sprcha.“
Odchází s aktovkou pomalou chůzí do své šatny.
„To je zdejší maskot,“ říká mi bratr.
„Ten v tom převleku strašně řádí. Tak, že jednou dokonce zkolaboval. Musel to vzít za něj jeho syn, ale ten nemá tu šťávu. Ten dělá krůčky jak baletka při laxírce.“
„Je fajn bejt nepopsanej list,“ řekl jsem závistivě v recepci sportovní haly.

Na chodbě automaty na kávu, limonády, sušenky.
„Zase mi to sežralo peníze a nic,“ stěžuje si volejbalista.
Vyšší než onen automat.
Přišlo jich dalších sedm takových.
Jakoby se dostavil les.

„Zavedl jsem zálohový režim na klíče od šaten, protože se ztrácely,“ řekl bratr.
„Nejhorší bylo, když mi tu museli zanechat svůj mobil, protože nic jinýho neměli.“
„Fakt ho tu nechali?“
„Jakoby tady nechali ruku.“

PS.
Vešel jsem do sálu plného zrcadel.
Zadíval se pravdě na tělo.