Pekelné kotle nerezavý

„Máte peníze?“ zeptal se malíř, který maloval jen zákoutí na řece.
Měl jsem hlavu mezi rameny a z toho usoudil, že ze mě nic nevypadne.
Dívka mu plivla na plátno.
„To je pro štěstí,“ řekla, když ji malíř chtěl začít nadávat.
„To by se nemělo dělat,“ řekl jsem ustrašeně.
„Vy jste kritik?“ zeptala se mě.
„Já jenom jsem,“ řekl jsem alibisticky.
Plivla i na mě pro štěstí.

Byla navoněná cukrovou vatou.
Na hlavě klobouk po otci.
V podprsence nacpané noviny.
Poradil ji to skřítek, co spal pod její postelí.
V noci jí olizoval chodidla.

„Nikdy jsem nebyla panna,“ řekla rezolutně, aniž se jí někdo ptal.
„To je nová situace,“ zamyslel se malíř. „Marie jako neposkvrněná porodila Jezulátko.“
Rozmázl dívčí plivanec po plátně.
Já se jen utřel.
Člověk nakládá se štěstím po svém.
„To by mohl být zrod nového náboženství,“ řekl malíř a drbal se štětcem ve vlasech. „Jen nemám tušení, co by z toho vylezlo.“
„Spousta krve, aby se vše vrátilo tam kde to bylo.“
„Asi máte pravdu. Necháme to být,“ řekl malíř a zabodl štětec do plátna.
„Vy jste dva idioti,“ řekla dívka s rozžatou sirkou nad otevřeným kanystrem benzínu.

PS.
Herec se obětuje.
Umírá kdykoliv to potřebuje děj.
Dává do toho všechno.