Na noc bylo zvykem pouštět psy

Stála pod schody, co vedly někam do patra, jak už tu u schodů bejvá.
Prohlížela si svoji tvář v zrcadle a nevšímala si mě.
Chápal jsem to.
Její tvář byla mnohem zajímavější než ta moje.
Kdybych si měl vybrat, tak bych si taky raději prohlížel její tvář.

Po schodech dolů se řítil chlap na lyžích.
Měl barevnou kombinézu a přilbu s lesknoucíma se brejlema, v nichž jsem se viděl jako v zrcátku.
Zasekl kristiánku těsně přede mnou, ale bez toho sněhu mu to ujelo a vzal mě hranou lyže do šimpánu.
Vytryskly mě slzy.
Viděl jsem svoje slzy v brejlích toho chlapa a pod nimi byl vidět jeho úsměv.
Dívka se ani nepohnula.
Byla za zrcadlem.

„Ona je modelka,“ řekla hlava v přilbě.
„A...?“
„Ta tě nemůže vidět.“
„Proč?“
„Pořád se prochází na molu a kolem bouří moře fotoaparátů.“
„Ale teď není na molu.“
„Je. Je tam pořád dokud ji z něho nesrazí nějaká mladší dívka,“ zasmál se sjezdař a já spatřil svoje překvapení v jeho brejlích.
„Takže je zakletá?“ řekl jsem s nadějí Hloupého Honzy.
„Ty jsi ale vůl,“ rozchechtal se sjezdař a začal stromečkem vyšlapovat vzhůru po schodech.

PS.
Vy dva se znáte?
Teď nevím, co mám říct.
Nevím v které části příběhu se nacházím a kdo je kdo.