Pohádka se vnímavě stáhla jako kalhotky

U sklenky vína, kdy sám polykal doušky piva.
Pokoušel se ji ukecat.
„Bydlím nedaleko.“
„A máte sbírku motýlů?“
„I kdeže. Deštníky. Krásné deštníky. Třeba by se vám nějaký zalíbil.“
Potil se do klobouku.
Ona se zlehka dotýkala posazení sklenky.
Běžný scénář, co se odehrává den co den.
Jako zrození a smrt.

Z hostince vycházejí duchové.
I přes ty rozesmáté tváře se rozplynou.
Sleduji člověka, který se pase na zbytcích uniklého radioaktivního odpadu.
Člověk už toho přežil hodně.
Ale proč?
Byl jsem z toho vyděšen jako žena, které se zjeví chyba v kalendáři, a jejíž muž má vasektomii.

Pokřtí papež mimozemšťany?
Proč ne, když se odřeknou svých hříchů.
A co když jsou to bohové?
To nic nemění na tom, že se musí zřeknout svých hříchů.

PS.
„Co jsou pohádky?“ zeptal jsem se při večeři čarodějky Dulcinei.
Ona se smála.
Podrbala mě ve vlasech a položila mi na ramena svoje ňadra.