Zázrak zrození?

„Líbil by se Shakespearovi film?“ chytilo mě moje dvojče pod krkem, sotva jsme se dostali ven z dělohy.
„Byl by scénáristou? Byl by na něj někdo zvědavej?“ řval, ale nikdo mu nerozuměl.
„Tenhle bude pěknej divous,“ řekl doktor.
Opláchl si ruce ve vaně s kaprem a osušil si dlaně o černou kočku.

„Rentgenem den neprosvítíte. Tedy pakliže nebudou padat atomové bomby,“ usmál se povzbudivě na naší matku.
Začal jsem taky řvát, ale nebylo to nic než řvaní.
„Kati rozhodně nečinností trpět nebudou. Vypadá to jako, že jsme už poskočili, ale to jenom tak vypadá. Většina věcí kolem nás jenom tak vypadá,“ smál se doktor na naší babičku, která se pokoušela zacpat mu ústa třenou bábovkou.
„Víra v existenci. Existence ve víře. Nedostatečnost v kladení věnců,“ prskal doktor drobty bábovky na naše nová tělíčka.

„TO JSOU JEN KULISY. A co jsem potom já? Zvětralé mládí? Obrázkový toaletní papír? Někdo kdo padá?“ držel doktor nos mého bratra dvojčete a babička mě málem polila kávou, jak se ji pokoušela doktorovi vnutit.
„Můj ty Tondo kolenatej,“ rozchechtal se doktor, když se ho můj bratr dvojče, pokoušel kousnout.
„Zuby nemá, ale už po mě jde. Fakt divous,“ usmíval se, a pak s babičkou tančili po pokoji, když mu ona ukazovala, že má taky zuby.

PS.
Začal jsem opět řvát a bratr dvojče mě nakopl.
Zrození je zázrak?