Obtěžkané nohy betonem

V zadním pohledu jede člověk na kole a zpívá si Čtverec.
Nezajímá se o ženu v popředí.
Ženu z oblasti Karpat.
I když ji sem přivezl na štangli svého kola.
Byla pro něj již jen minulostí, kterou sledoval ze sedadla svého biografu.
Abdikoval na svůj život.
Nikoliv na život samý, ale na ten, co proběhl v čase.
Sundal si závodní číslo.

Cestou domů v překvapení levitoval.
Ráno se vzbudil a byl půl metru nad svým lůžkem.
To už mi to zůstane?
Vzpomněl si matně na setkání s mužem pod deštníkem, co si četl noviny.
Hořel.
I ty noviny.

V temném zákoutí něco ulehlo.
Stočilo se to do klubíčka.
Dělal, že to k němu nepatří.
Zkoušel tomu uvěřit.
Kapka šílenství, co okoření stereotyp.
Když my si vždycky myslíme, že nás to nemůže potkat.

PS.
NA SKÁLE SE VYHŘÍVAL NĚJAKEJ CHLÁPEK.
On tam byl vlastně přikovanej, ale předpoklad, že se tam jen vyhřívá, umožňoval se s ním nezabývat.