Dřevění koně na kolotoči už toho taky mají někdy dost

O zemi se otřel svit Měsíce s tou poděšenou tváří podobnou melounu, co byl použit nadrženým chlapcem.
Už to zkoušel i s tvarohem a bylinkovým máslem, když se vrátil z pouštění draka a nikdo nebyl doma.
Kam všude může vstoupit humor?
A především kdo na něj má nárok.
Třeba Arnošt Lustig ho mohl mít v dokumentu Moje oblíbené koncentráky.
Stejně to schytal od proti fašistických bojovníků, co si chtějí uchovat v hlavách jen to zlé a trpět duševními chorobami.
A nejvíce ti, co tam ani nebyli.

Není dobré, když se člověk přestane těšit.
Když se nemá na co těšit.
Je mi líto Rusalky, která se tolik těšila na život s princem.
A nejvíc je mi líto, když ji nastudují tak, že nebýt té krásné hudby, tak by ji člověk neměl šanci poznat.
Tak jako lásku z dětství.
„Těš se!“ řekl mi chlap, když mu přinesli další kolu s rumem.
Význam té věty byl mnoholitý.

Kdybych za něco stál, tak bych vyskočil na koně a jel bych vstříc dobrodružství, ale zrovna se tam nějak zatáhlo a vypadalo to na déšť.
A taky jsem neměl toho koně.
Tak málo vždy chybí, aby byl z muže hrdina.
Ty maličkosti se bohužel vždy najdou.
Jinak by ten svět vypadal úplně jinak.
Víc bychom se mazlili.

PS.
Cink!
Nic kouzelného.
Jen dvě sklenky šampaňského.