Návštěva u psycholožky

Zasmála se jako problém.
Posvítila mi do očí tužkovou baterkou a strhla ze stěny falešné převlečení zdi, pod níž byla spousta kreseb stromů bez listí.
Cosi jako obraz Doriana Greye.
Poschovávané stárnutí.
Kdy už svět nemá dvaatřicet zubů.

Klepla mě kladívkem do hlavy.
Zakoulel jsem očima a ona byla spokojená.
Když se řekne tři kroky; je to daleko?
A co pět sloních?
Pamatuji si tyhle počty z dětství, ale už nevím co znamenají.

Cítím to už jen jako nakradený čas někde ve skladech státní rezervy.
Miliony plechových konzerv čekajících na válku.
S kýmkoliv.
Třeba i mimozemšťany, kteří už jsou dávno mezi námi.
„Bude tady ten šašek ještě dlouho?“ zeptaly se její kočky.

PS.
Raději jít spát a žít ten druhý život.