Pod pokličkou vědomí se odehrávají hrušková povidla, co tak krásně voní

Zastřihl jsem si vlasy a vousy.
Občas to dělám, když cítím, že přišel čas.
Nedokážu si představit, že bych šel k holiči.
„Ten by koukal, kdyby se mu do křesla posadil chlap s hlavou jak Srdcová královna. To by jeden holič nezvládl,“ tvrdí kolega.
„To já už bych nezvládl ani jednu ženu. Snad jedině kdyby si mě sedla na ksicht.“
„To by pro ni bylo jako kdyby se posadila na skákací balón.“
„Hlavně, že by jí bylo dobře.“
„No rozhodně by na to nezapomněla.“
„Co by si mohla přát víc?“
„Zapomenout.“

V Belgii nejsou moc hezký holky,“ vykládal kolega, který tam nějaký čas pracoval a spával s dcerou svého zaměstnavatele.
„Tady bych s ní spát nešel, ale tam to bylo něco jinýho,“ vyprávěl dál.
„Když si ale lehla na postel, tak se jí tak nějak uvolnila kůže na obličeji. Nejspíš tím očekáváním milování a v tu chvíli byla docela hezká. Ženy v tom okamžiku zkrásní. Asi to je nějakej přírodní zákon.“
„Když jsem našel svojí matku mrtvou, tak byla taky krásně uvolněná. Jakoby čekala, že jí odnesou andělé.“
„Proto se orgasmu říká malá smrt.“

„ V Indii obdivovali kámen z vesmíru. Pak zjistili, že jde o zmrzlou lidskou moč vypuštěnou z letadla.“
„Hmm,“ zabručel kolega.
„Před více než 150 lety pronesl známý berlínský profesor Emil Du Bois-Reymond svou památnou větu „Ignoramus et ignorabimus“: nevíme a nikdy vědět nebudeme.“
„Chytrák...víš, ty vydržíš už jenom tak nějakej měsíc, tejden,“ a pak se podíval na hodinky.
„Přeháním,“ dodal.

PS.
Jak je osvobozující, když není třeba říkat na konci věty: Já si dělám srandu.