Na zdi visí posmrtné masky

Ten pohřeb se vlastně vydařil.
Byl po dlouhé době jediný, tak už se ani nevědělo, jak se takový pohřeb dělá.
Bylo to blízké vypuštěnému bazénu.
Ještě byla cítit kolem voda.
Přes všechen ten marast, co se válel na dně.
Kdo to vlastně byl?
Člověk.
Velmi diplomatické.

Malíři nanášejí ve trojici na zeď obrovský portrét ženské tváře.
Má zavřené oči.
Visí, jak pavoučci na lanech.
Je žárlivost jeden z dalších lidských smyslů?
Či jen emoce podstrčená zavrženou sudičkou.
Žárlit na čas?
Vždyť ani neexistuje.
Neexistuje nic nač by člověk měl žárlit.
A přesto žárlí.

Sám sobě dostihovým koněm.
Záchodovým panáčkem.
Postavou z románu, kdy z pohádky do pohádky přeskakuje duše a mění se jen tělo.
Až budu zase umírat.
Zkusím si na to vzpomenout.

PS.
Smrtelnost je dar boží, protože žít věčně, tak to by člověka zabilo.