A taková chvíle vždy přijde

„Tenhle svět, kdy je to postavený na nulách, jedničkách a dvojkách se mi nelíbí,“ řekl kamarád.
„Jsou to jen jedničky a nuly,“ řekl jsem já.
„Já myslel, že jsou tam i dvojky.“
„To je sazka.“

Stáli jsme na chodníku a kolem nás elegantně přefičela na kolečkových bruslích dlouhonohá dívka.
„Tady máš ty dvojky,“ řekl jsem.
Otočili jsme se jak panáčci na stolním fotbale.
Dívali jsme se za ní, jak mizí a měli úsměv na rtech, protože se nám líbí krása.
Bylo z ní cítit, že si je vědoma svojí krásy.
To vědomí bylo krásné samo o sobě, protože se nepokoušelo válcovat svoje okolí.
Bylo nepopiratelné.

„SPADNUL JSEM Z VEJŠKY ROVNOU NA PRDEL,“ řekl chlap, co dopadl vedle nás na chodník.
„Viděli jste ji?“ řekl nadšeně.
„Stará mě vystrčila z okna. Tenhle tejden už potřetí. Tak už tady začínáme mít opravdový jaro,“ třel si s úsměvem kostrč a vracel se do vchodu věžního domu.

PS.
Bratr mi říkal, že když byl na ventilátoru skrze ten covid, tak se mu zdálo, že ho polejvali horkým olejem a opravdu to cítil.
Opravdu je asi opravdu.