Opravdu bych nechtěl být vlastníkem jachty

Lhostejnost se opřela u vstupních dveří a kouřila cigaretu.
Ber nebo nech být!
Znělo, co chvíli z jiného kouta.
Byla to děsná sbírka povyku.
Výčitek a sporů.
Musel jsem zajít za humna a sednout si do lánu kopřiv.
Stáhl jsem si kalhoty, aby to stálo za to.
Jsem.
A nepochybuji o tom.

Obrovský list se mírně pohnul.
Zřejmě pod ním někdo byl.
Nastává ten okamžik dotazu.
Dobrý či zlý?
Nejste způsobilý ke službě, končíte, řekli katovi.
Divili se, že je šťastný.

Jako dítě jsem si myslel, že nositelé cedulí se zprávou o konci světa jsou blázni.
Byli neskuteční.
Jako vrazi.
O těch jsem si myslel, že jsou jen v detektivkách.
Nedávalo smysl to, co dělali.
Konec světa byl zrovna tak neskutečný.
Jak by k něčemu takovému mohlo dojít?
Všichni vrháme stíny, ale za to může sluneční svit a pouliční lampy.

PS.
Já si jen připálil cigaretu od té, co stála opřená u dveří.
Ta omamná chuť cigarety.
Bytí.