Herci se perou o velký nos

Prodejce deštníků na prahu cizího domu.
V dřevěné káře jich má desítky.
Většinou obnošené.
Opršené.
Spíš pro náladu než proti dešti.
Spíš k navázání hovoru.
Každej má svoji obranu proti světu.
Okamžik.
Kdy je pojednou za mládím pozadu.

Pozoruje ho pes s obličejem pana Churchila.
Někdo mu zapálil doutník a on neodmítl.
Dopad jaderného popílku.
Zní to tak něžně.

„Mám tu i olověný deštník. Jenže ho nikdo neunese,“ říká prodejce beze slov.
Rozhovory mají různé nálady.
Ještě, že existují básníci, které nikdo nečte.
Můžou skutečně tvořit.

PS.
„Hodil by se vám deštník,“ říká prodejce všem přítomným.
Nic osobního.
Prostě byznys.