Pamětníci se tváří, jako když něco ví

Každý z nás občas blázní.
Šeptám pod její krinolínou.
Neptám se zbytečně, jak jsem se tam octnul.
Otázky jsou bez toho jen součást hry.
Odpovědi nejsou důležité.
V hlavě se mi ozývá panenka, co plakala tence.
Perlení korun stromů, kde havrani pořádají koncert.
Nakolik je existence podmíněná životem?
S opičkou na gumě se nedá vystačit pro všechny životní situace.
To už jsem věděl.

„Kdo napsal takovou blbost? A vrazil tam mojí postavu. Já to nechci! Jsem podělanej strachy. To není fér.“
Snažím se ho chytit za ruku, ale on přeskakuje z dimenze do dimenze.
Snažím se mu říct, že to je prostě život, ale on je jako hopík v cizí ulici, kde zakázali dětem, aby si hrály.
„Já to nechci!“ křičí.
„Já taky ne!“ zařvu, ale vím, že to k ničemu není.

Jen si převléknete šaty do nichž jste se podělali.
To se přece může stát každému.
Zvlášť, když vám řeknou, že si můžete vykouřit poslední cigaretu a vy jste nekuřáci.
To je přece pech.
Jako bonus ale máte, že umřete zdraví.
O to vám šlo přece především.
Teď jen víte, že to byla blbost.

PS.
Pořád se potácíme v konspiracích.
A čím blbější, tak tím více na nich může být pravdy.