Mohu protestovat?

Dýchl jsem na svět a on se mi zamlžil.
I veslice nebeských trpaslíků potřebuje kormidelníka.
Mlaskavá iluze se rozplyne, jak falešné těhotenství staré ponožky.
Zmáčkla jsi mi srdce až z něj vystříkla krev.
Ono i být na hanbě mělo něco do sebe.
Záblesk hrdinství, který tak potřebujeme k existenci.

Dotkni se vlastního uličnictví, které věkem ztrácí na roztomilosti.
Kdy stáváš se starým bláznem z ulice.
Dívky s velkýma očima tě přehlíží.
I ta, co má jazyk dlouhý jako čert.
Usnul jsem na nábřeží Máchových veršů.
Proklatě!
Kolik jsem dostal voltů?

Probudil jsem se uprostřed rozhovoru dvou lidí.
Mluvili na sebe skrze moje ústa.
Já byl mimo.
Chtěl jsem do toho vtrhnout, ale naprosto plynule ze mě začala padat slova, co měla blízko latině.
Mrtvý jazyk.
Nemohl jsem to zarazit.
Cítil jsem se nějak celofánově.
Trochu jako bonbón na vánočním stromečku.
Měl jsem si vzít lék.
Pohyboval bych se pak upřímněji?
Snad jako Santa, když mu voperovali umělou kyčel.

PS.
Pro lepší nadechnutí jsem šel vynést odpadky, abych si cestou ověřil svoji existenci.
Ještě, že za kontejnerem byli trpaslíci.
Ty mě pomohli.
Za pomoc chtěli jen Sněhurku.