Někdy jsou všechny knihy světa k ničemu

Po cestě šel chlap se zamyšleným výrazem.
Prázdným pohledem se díval na zadek ženy kráčející před ním.
Donutilo ji to se otočit.
Urazil ji ten nicneříkající pohled očí.

Prostřeleným oknem kostela jsem se díval na sprchující se jeptišku.
V září svící ulitých z lidského tuku.
S prapodivnou vůní nevyhnutelnosti.
Vždycky se najde ten, kdo se odhalí a kdo se dívá.
Smůlu má jen Schrödingerova kočka.

„Umřeli,“ řekl někdo v televizi.
Měli nože v zádech.
V obraze obrazovky vyretušovaný.
Někdo je bůhví proč zabil.
Lidé se to dozvěděli při večeři.
V čase určeném pro rychlé soudy, jemuž se říká hlavní zprávy.
„To je strašný!“
„Co?“

PS.
Čehokoliv se dotkneme, tak se nějak prolne naším životem, aniž jsme si to mnohdy schopni uvědomit.