Jsem donošený jedinec

Nerad se nudím.
Vypouštím bubliny ze sudu plného okurek.
Na ty okurky chodí vodníci, kteří v okolí zbyli.
Pak spolu pijeme puškvorcové pivo, které donesli oni.
Kdo tvrdí, že neexistují?

„Bolí mě hlava,“ říkám, když se probudím v chaloupce osmi trpaslíků.
Navzájem se osočují, že jeden z nich je přebytečnej.
Jako na potvoru netuší, který to je.
„I svícen je jen sedmiramenný,“ argumentoval jeden z trpaslíků.
Objevil se kovboj s pistolí a doutníkem, co strašně smrděl.
Tomu šlo jen o Sněhurku.
Byl sjednán na vraždu.
Královně se nechtělo trmácet do těchto končin s jablkem.

„Jeden z nás je asi Sněhurka.“
„Jak to zjistíme?“
„No.“
„No nějakej rozdíl by se našel.“
„Tak si to ukážeme!“
Jeden z trpaslíků proskočil zavřeným oknem.
Kulky ho minuly.

PS.
„Ne! Nejsem svědek. Nic jsem neviděl,“ říkám na odchodu.
„Nebylo ani to, co bylo.“
„A my?“
„Je vás sedm?“
„Je.“
„Tak co chcete víc,“ povídám a těším se na nudu u svého okurkového sudu.