Pod nočníkem se máte šanci schovat jen chvíli

„Ono já jsem měl vždy trochu strach z toho pohřbu žehem... tedy jako, že bych se mohl probudit v té peci... já vím, že by to i tak vzalo rychlej konec, ale stejně... a tak si říkám, že není špatný umřít doma, kde nikdo není. Tedy jak se tam člověk pár dní uleží a zamře jak zvěřina, tak je jasný, že už není možný aby se probral... to by musel přijít Kristus... ale proč by to dělal? ...ono už to jak vytáhl Lazara z jeskyně a ten chudák se tam potácel v prostěradlech, tak nedávalo moc smyslu... Lazar z toho rozhodně nebyl nijak na větvi... myslím, že mu nebyl ani moc vděčnej, protože už byl taky zamřelej jako zvěřina... čet jsem, že už zaváněl... takový zázraky... no já nevím...,“ vykládal pomocný pracovník na patologii.

„Nějaké oko nad námi jistě bdí. Tak málo záleží na tom kdo z nás je první a kdo poslední. Trůn či malá židlička u kamen. Nutnost zabít bratra pro moc, pro vládu. Státnický čin...Všechno se blíží...I konec Evropy, Tak jak jsme ji znali. Nic nemůže přežít Bez zániku...Podle Herakleitova zákona, co tě pozvedne výš, tak to tě i srazí...Tak jako jsou ženy, které přesvědčí o lásce jen když jsou zbity. Takové vztahy zvláštní orgasmů. Některý lidi musí umřít, aby se o nich dalo mluvit dobře,“ zasmál se když tlačil vozík s přikrytým tělem neznámého člověka.

„Už se ani nepamatuji kdy jsem byl naposledy na hřbitově. No on je svět dost velkej motanec i bez těch počmáranejch kamenů,“ řekl, když jsme postávali venku na sluníčku a kouřili cigarety.
Při pohledu na ten dým z cigaret zasněně dodal.
„Odejdeme žehem. Domů.“

PS.
I s malými růžky je čert čertem.
To si nemusíte zapisovat.