Dědicové Pandořiny skříňky

„Nebyl tady náš Waldo?“ ptala se paní ve dveřích hospody, ale my neměli tušení kdo to má být.
Byl to pes.
„Víte on nám pořád utíká a vždycky skončí v nějaké hospodě.“
„A dělá outratu?“
„To ne. Jen se stulí v koutě do klubíčka. My už si s ním nevíme rady.“
„No když nechlastá, tak to snad není takovej problém?“
„Stejně je to ostuda,“ řekla paní a vyrazila ho hledat do další hospody.

„Nekecá?“ ptali jsme se hostinského.
„Nekecá,“ odkývl výčepní. „Už jsem ho tady párkrát měl.“
„Zkoušel jsi mu dát pivo?“
„Zkoušel, ale díval se na mě dost vyčítavě.“
„Nějakej polepšenej alkoholik,“ řekl jeden z chlapů. „Ty jsou nejhorší. Provokatéři.“ Drcl s neskrývaným vztekem půllitrem o stůl až mu vyšplíchla pěna.
„Možná kdyby ho vykastrovali...“
„A co?“
„Tak by se držel doma a neotravoval po hospodách,“ řekl chlap, co neměl rád polepšené alkoholiky a ještě pár dalších cílových skupin.

„Vždyť je to jenom pes,“ řekl hostinský.
„No právě. Lidskej druh musí mít vždycky přednost, protože máme mozek,“ ukázal si chlap na zarostlou hlavu.
„Já když jdu do hospody, tak jdu mezi lidi a rozhodně se nechci koukat na psa, co si hraje na morální vykřičník.“
„On to přece nedělá schválně,“ oponoval mu kdosi.
„A jak to tak přesně víš?“ Nenechal se chlap vyvézt ze své pravdy.
„Jak můžeš vědět co mu šrotuje v makovici?“
„Je to pes.“
„No právě,“ řekl chlap a mrkl na půllitr.
Jako kdyby mu jen on mohl rozumět.

PS.
Chtěli byste si vyfotit Boha?
Vyfotit se s Bohem?
No, když mu nebudete dělat nad hlavou růžky.