Těžko dokážeme v hrsti obsáhnout celý svět

V protektorátu Čech a Moravy o válce moc nevěděli.
Můj děda kupříkladu odmítal jíst husu, která si stoupla na hřebík.
Když létaly bombardéry, tak jen zanadával a ležel dál v posteli.
Tedy jednou, když kolem vsi shodily nějaké přebytky, tak přiběhl do sklepa v podvlékačkách, z nichž mu vyděšeně civěl penis, a drkotal zuby, jak se vylekal.
Týden pak seděl na židličce a pletl proutěná košťata.
Sám jsem někdy plný domněnek a domečků bez oken.
(Abych nebyl vystaven defenestraci.)

Tak jako děti ani neví, že jedí zvířata.
Ten hamburger přeci není kravička.
„Nikdy bych nezabila zvíře,“ tvrdí maminka s kočárkem do mikrofonu reportéra.
„Ale do řeznictví chodíte?“
„Nikdy. My si necháváme jídlo dovézt.“
„Takže jste vegetariáni?“
„Ale to zase ne,“ usměje se a zachrastí dítěti chrastítkem.

Černé holky?
Stěží rozeznám jednu od druhé. (Ale to i manželky fotbalistů a hokejistů)
V tom tkví to kouzlo rasismu, že nám ti druzí připadají všichni stejní.
A my jim.
To jsou ty mimikry, které jsme si nevymysleli.
My jsme do toho jen spadli jako moucha do smetany.
Cikáni jdou do nebe (můj oblíbený film), ale nesmí se jim říkat cikáni.
Těžko vymažete dějiny proměnou slov.
Mark Twain by se chechtal, jak mu z knih mažou slova jako negr.

PS.
„Utěšíš mě?“
„To zvládneš i sám.“
„Nemůžu si všechno dělat sám.“
„Ale můžeš.“