Sešněrovali nás jak pugét květin na konci školního roku pro paní učitelku

„Vidím, jak mezi stromy pobíhají moji andělé strážní.“
„Nejspíš si chtějí vypálit calvados a tak sbírají padančata. Nedivil bych se kdyby se dali na pití.“
„Anděl opilec. Zajímavá představa.“
„Představa představy. Anděl je už ve své podstatě představa.“
„A co když ne?“
„Na to mě nenachytáš,“ řekl. „Do toho mě nezatáhneš. Anděl je dobrej tak na Mikuláše, aby chodil s čertem za tím chlapem s vousama a vysokou čepicí, ale jinak jsou to kecy.“
„Já ti to nevnucuju.“
„Ale vnucuješ. Já to na tobě vidím, jak ti svítí oči.“
„To je z radosti.“

„To já bych tě vzal do baru,“ řekl.
„Po schodech se tam jde dolů jako do sklepa. Malá šatna jako vestavěná skříň. A pak...BÁC. Prostor tak narvanej lidma, že to bylo i na mě moc. Nad hlavou se nesl dým z mařeny. Drogy tam šustily v nosních dírkách a jehly tam cinkaly víc než skleničky. U jednoho stolku seděl starej dědek a vytahoval na stůl tisícovky a pod tím stolem mu dvě mladý holky kouřily ptáka. To by bylo něco pro tebe,“ smál se.
„Tam by jsi mne tahal?“ otřásl jsem se.
„To já jen z radosti.“

Čekali jsme na déšť a já mu řekl, že jestli to takhle půjde dál, tak budeme muset vytáhnout bubínky.
„Myslíš, že budeme muset pochodovat?“
„Já myslel na vzývání deště a ty by jsi už zase pochodoval.“
„Ale s radostí.“

PS.
VŽDYCKY SI CHVÍLI MYSLÍM, že jsem přišel na to, jak to tady přežít do konce života.
Pak mě to zase překvapí, že to zrovna takhle nefunguje.
No není to klika?