Někdo v dětství řekl mužům, že nesmějí plakat

LETECKÝ DEN?
Ale vždyť tu létají lidé.
Dokonce v pozoru jak stráž u Buckinghamského paláce.
Ze země je sledují vyjevené obličeje.
Každému je jasné, že je to nemožné.
To bude jen nějaká halucinace.
Halucinace není skutečná.
Začnou šustit papíry.
I v době computerů je papír nutný.
TOP SECRET.
Nikde o tom nemluvte!
Zmrzlinu?
Dostanete jí tolik až vymrznou vnitřnosti.

Na klidném dni je něco, čeho bychom si měli vážit, ačkoli je to právě to čeho si nevážíme.
Klid je něco co hledáme, a co máme ze všeho nejméně v úctě.
Jakmile ho vlastníme, tak instinktivně hledáme koho bychom nakopli, aby on mohl zase nakopnout nás.
A když nepřichází kopanec, tak aspoň vedeme řeči.
Chybí nám kritické myšlení.
Umění natáhnou šprcku za každých okolností.

NEJSI MŮJ NEJLEPŠÍ PŘÍTEL?
Někdo na mě křičel ze střechy.
Už měl pomalu nakročeno, že půjde, aniž by před sebou měl cestu.
Chtěl jsem na něj zavolat, ale nevěděl jsem co.
Neznal jsem ho.
Jak jsem tedy mohl být jeho přítelem?
Kdybych jím byl, tak bych mu dozajista zabránil v pádu.
A taková dilemata musí člověk řešit den co den.

PS.
„A vy jste kdo?“
„Nikdo,“ odpovídám a jsem šťasten.