Na koho zbyde poslední židle?

Pro mojí matku byla většina holek, co jsem přivedl domů, děvky.
Někdy bylo až s podivem jak rychle si utvářela svůj názor.
„Dneska hned každá vleze klukovi do postele.“
A já jsem kýval hlavou: „Kéž by!“
„Za našich časů to nebylo,“ vedla si dál svou.
Nějak zapomněla na to, že se musela v 18 letech vdávat, protože byla těhotná.
„To bylo něco jinýho.“
Jako obvykle.
Je zvláštní jak je svět jinej, ačkoliv je pořád stejnej.

Matce se velmi líbil černý herec Sydney Poitier.
To bylo slávy, když dal ve filmu V žáru noci jako první černoch na filmovém plátně bělochovi facku.
Sakra!
To byl pokrok.
Ornella Mutti byla zase naším sex symbolem.
Pamatuji se jak jsem čekal u filmu Lidový román až se Ornella spustí.
Z milostné scény toho moc vidět nebylo, ale my jsme měli tehdy mnohem větší představivost.

Ránem holka klapala domů klínovým krokem a ztrácela mince z automatu.
I v ní je Bůh.
Vy se snad domníváte, že v těle kurvy nemůže být Bůh?
Máte dojem, že je Bůh vyznavačem selekcí jako člověk?
Vy to víte?
No to je jiná.

PS.
Máme už větší rozhled?
Ještě pořád potřebujeme lézt na stromy.
Jen ti chlapi v oblecích s kravatami vypadají trochu divně.