Osamělá lahev od piva na betonovém monumentu

Na prostorném dvoře plném pantomimy na sebe hledí dva kněží.
Svazují své duše kvartálním alkoholismem z mešního vína.
Levitují nad plachtou Turínského plátna.
Tisíce let prosetých pro prostý pojem.
Láska.
Figuríny člověka tady mají svoje místo.

Mučivé pocity méněcennosti se vždycky hodí.
Leckdo je má raději než krabicové mléko.
Upíjeli jsme Rumcajsovi rum a Mance koukali pod sukně.
Ta holka nikdy nenosila ani tanga.
I toho dne odpoledne.
V hlavě je vysvětlení pro každou situaci.

Kouzelník vzal pilu a přeřízl svoji asistentku.
Všichni chlapi z okolí s ní chtěli dělat přesně to samé.
Jen by klidně zahodili pilu do potoka, aby tam zrezavěla.
Dívali se na dívku, jak se vzdalují ty její dvě půlky a přemýšleli o tom, co by udělali, kdyby si museli vybrat jednu z těch půlek.
Koukali jeden na druhého a vzájemně se nenáviděli, když si uvědomili, že by zrovna jejich soused měl tu druhou půlku.
A zatím se kouzelník ukláněl a zase tu krasavici smontoval dohromady a ona se pořád usmívala.
Ať byla rozpolcena anebo kompletní, tak jí úsměv nezmizel z tváře a chlapi si mezi sebou přehazovali telepatické myšlenky: TO JE TEDA ŽENSKÁ.
Na to, aby si bodli nůž do zad, měli času dost.

PS.
Je svět spravedlivej?
A proč by měl bejt?
Je k tomu nějakej důvod?