I opice byli ve vesmíru

Padají mě víčka a já jsem rád, že to nejsou bomby.
Mám pak naději, že s nimi nemám nic společného.
Chabou, ale přece.
Jenže jsou lidé, co jsou na to pyšní.
Asi jako když přijel na návštěvu do USA Japonec, který přežil atomovou bombu v Hirošimě, aby vedl kampaň za pomoc pro ty, co přežili.
Oni ho vzali do televizi.
Do zábavného pořadu.
Měli pro něj překvapení.
Pilota, co na něj hodil onu bombu.
Přišel mu potřást rukou.
Amerika je vskutku zemí neomezených možností.

Klidně si lehnu do trávy a spustím pláč.
Pláč je můj zpěv k Bohu.
Není pln lítosti a všemožných příměsí, které jej degradují.
Pláč je má vize vesmíru.
Můj velký teleskop, kterým hledím pod sukně naději.
Pláču a tím se i směji.
Až umřu, tak mě pro jistotu ještě zabijte!
Nikdo se nechce probudit v nevhodnou dobu.
Na nevhodném místě.

„Já mám pevnou vůli,“ říká člověk.
„Proto mě nezajímají všechny ty herny.“
„Kdepak,“ říkám já, i když tuším, že přijde definitiva.
Věta, která zní obvykle jako: Já to musím vědět.
„Prostě bych hazard zrušil a hotovo.“
A byla tady.
Definitiva.
„V Americe něco podobného udělali s alkoholem,“ řekl jsem já.
„Jistě. A teď mají svoje nesmrtelné hrdiny a o čem točit filmy,“ neopustil svoji definitivu člověk.
No nevím.
Definitivně se dá snad jenom umřít.
A ani to nevím jistě.

PS.
Jediný bojovníci, co mají rozum, tak to jsou Blaničtí rytíři.
Moc dobře vědí, že nikdy není tak zle, aby se muselo bojovat.