Přichází čas brebentění

„Máša mě praštila,“ stěžoval si na první prohru z pískoviště malý klouček, co se na mě pokoušel hodit kus bláta.
To jsem mu nemohl mít za zlé.
Ono na tom totiž není nic zlého, když na někoho v ryzí upřímnosti hodíte bahno.
Alespoň dětství to unese.

Na chvíli mě napadlo, že bych se mohl stát trním.
Jen trním.
Nikoliv trnovou korunou.
Já zase nemám takové ambice.

„Jak snadno se můžeme nechat unést svou vlastní mnohotvárností, když diskutujeme s Bohem,“ četl jsem z letáku, když jsem seděl vysoko na římse domu.
Přinesl jsem si sebou spoustu podobných letáků.
Dělal z nich vlaštovky a pouštěl je na město.
„Celý život hledáme ten ideál rozmluvy. Všechno ostatní o čem mluvíme je jen rozprašováním hnojiva na ten úhor, kde chceme, aby vykvetl něžný rozhovor. Nás a Jeho,“ vykládal jsem holubovi, co si přisedl a tvářil se nevšímavě.
„O nic jiného neběží,“ zasmál jsem se na holuba, který se vykálel.

PS.
„Vy jste darebák!“ Ohlédl jsem se, ale nikoho nespatřil.