Zákaz přiblížení?

Nevěsta ve svatebních šatech padá do řeky.
Řeka čaruje?
Na pánvi se smaží řízky.
Nevěsta vyleze z vody jako zmoklá slepice.
Dav lidí se směje.
Šlápla na střep a z nohy se jí řine krev.
„Ty jsi to dostala?“ ptá se ten její.
„Jo,“ zamračí se na něj nevěsta, „do nohy.“
Hodil si ženu na rameno a odnesl ji do své jeskyně!

Někdo po nich střílí náboje z marcipánu.
Čert je na zdi.
Má tam svoje místo, které mu přidělili malíři, co vědí své.
Štíhlé tanečnice tančí kolo kolo mlýnské s orangutany ruku v tlapě.
Kanárek v kleci poděšeně zpívá.
Kdo by ho bral vážně v časech elektronických čidel?
Takové normální svatební počínání.

Ono nejde jen tak říct: Vypadni mě ze snu!
A mohu vypadnout ze snu já sám?
Rozběhnout se proti zdi.
A zjistit, že tam je.
Vzduchem poletovala jen nějaká slova.
„Já opravdu nejsem ženich!“

PS.
Mám radost, když se mi na rameno posadí motýl a já cítím, že mě chápe.
Vesmír zase není tak špatné místo.