Po provaze se dá přejít, ale stejně tak viset za krk

Světovost je jak prokopnutý míč.
Míč plný pilin.
A ty piliny se na nás sypou.
A to jsme si mysleli, že je to cirkusové šapito.
Nakukovali jsme do zákulisí, kde si zralá žena zapínala podprsenku.
Nebo rozepínala?
Vždyť je to jedno.
Vystrkovala na nás holou zadnici a sama zírala na TV, kde se usmíval muž s knírkem.
Nás určitě taky někdo pozoroval.
Jak by jinak mohl fungovat svět?

V NÁVALU ZLOSTI JSME SCHOPNI UDĚLAT TAKŘKA COKOLIV.
Dokonce i zabít vraha.
„Nalejete mi ještě jednu?“
„Už máte dost.“
Tomu se dá stěží uvěřit, že mi tohle řekli.
Ještě se tedy pořád dokážu opít.
Já vím, že to není žádné hrdinství, ale když není válka, tak se vezme zavděk kde čím.
Třeba i ježděním na střeše vlakových souprav metra.

Uvázali loď k molu.
Co je to chlapa, co se tak rozčiluje?
Říká, že se jmenuje Charon a mává na mne.
Jdu dál a neotáčím se.
Každej z nás je taková ta Schrödingerova kočka.

PS.
Co mohl ten starý chlap čekat, že se mu stane, když začne opilému mladíkovo vykládat, že nemá močit na zeď?
Ten si prostě koledoval.