Někdo z protějšího domu se dívá dalekohledem

„Já jsem si taky rád hrál na pravdu. Bezva hra. A nejlepší bylo, když jsem pak musel dát holce pusu. A zrovna dnes v noci jsem se měl ženit, ale jako na potvoru se mi ta ženská nelíbila. Přitom, když se svlíkla do naha, tak vypadala skvěle. Nádherná figura a neoholená.“
„Já mám na ženách nejraději uši,“ řekl zcela bezbarvě doktor za psacím stolem.
„Neměli mě nechat chodit samotného na tom chodícím páse. Co kdybych se někam zatoulal? Klepněte mne kladívkem do kolena jestli náhodou zase nespím!“
Doktor podřimoval.

Proč je z té dívky bezdomovec?
Já ji přece znal.
Znal jsem její krásné bradavky, když seděla na proutěné židli, a na očích měla víčka od desetistupňového piva.
Milovali jsme se, jen když jsme se měli rádi, jak psal ve své básni Obelisk, pan Kainar.
Dokázala se svým tělem neuvěřitelné věci.
Jen kam až dala nohu.

Proč se pobuřovat kvůli pornu?
Ta lidská reprodukce bez reprodukce.
Proč by se měl člověk stydět za banality, když se nestydí za spoustu závažných věcí?
Dokonce nad nimi mává rukou, jako že se s tím stejně nedá nic dělat.
Proto se asi člověk soustřeďuje na banality.

PS.
Nakonec se vás nějaký vůl zeptá jaká byla vaše nejkrásnější minuta života.