Byli dva a bylo jich víc než dost

„Ta poslední ženská, co tady byla, tak mi vypila kalamář. A to jsem v něm měl inkoust, co s ním psal Alois Jirásek Psohlavce.“
„To je tedy tragédie. Jak to s ní dopadlo? Snad se neotrávila?“
„Trochu štěkala, ale ono s těmi Psohlavci to taky nebylo zrovna dle dějin. Pamatuji se, jak už nám učitel ve škole říkal, že by Chodové Jiráska nakopali za to, že jim dal na vlajku psí hlavu. Nakonec se s tím ale smířili, protože nebejt té knihy, tak by po nich nejspíš neštěkl ani pes.“

„A co ty rakety?“
„Do vesmíru se nedostanou. Ještě tak na Měsíc, ale stojí to za to? Jsou to jen vyhozené peníze, když můžeme bejt veselý v cizí posteli. O tom psal i pan Gellner a chytil syfilis. Odešel do války a již se nikdy nevrátil. Zmizel. Neruda zase žvanil o tom, jak nám hrouda nohy víže. Chtěl, aby Smetana napsal novou českou hymnu. Něco od podlahy, aby se vědělo, co jsme my Češi vlastně zač. Jenže Smetana ho poslal do háje, protože byl muzikant.“
„A taky syfilitik.“
„Něco nechutného se vždycky najde, abychom si to mohli užít.“
„To holt byla taková doba. Zaplať pánbůh za penicilín.“

„Nazdar, řekla mi paní za pokladnou, a já si šlápl na tkaničku boty, i když jsem měl mokasíny bez tkaniček. Koupil jsem si kuřecí srdíčka. Uvažoval jsem o transplantaci.“
„Je velmi těžké nabízet humanismus lidem, kteří se stěží cítí jako lidé. Spousta lidí ve světě žije tak, že by většina z nás na takový život zemřela.“

PS.
Pořád někdo vykřikuje, že si musíme dát bacha, abychom nebyli stejní jako oni.
A to má bejt jako kdo?