Jen dva prstíčky a zase půjdeme

Pozorovali jsme oráče na poli a kolega říkal, že to musí být hrozná práce, takhle jezdit pořád řádku po řádce a já jsem mu říkal, že mě by to vyhovovalo, že si přitom může člověk přemýšlet o svém.
„Celej den?“ podíval se na mě nechápavě. „Počítám, že by jsi se divil, kdybys zjistil, že za sebou nemáš pluh.“
„No to by se mohlo stát,“ přikývl jsem. „No ale pořád lepší než to dělat jako Přemysl oráč s koníkem. Ale ten to dlouho nedělal.“
„To je fakt,“ řekl, „Kdykoliv viděl tři chlapy, tak to zapíchl a zasadil lískovej keř.“
„Kol dokola byla lísková alej než pro něj přišli ti správní. Hnedle by ho ani nenašli, jak to kolem něj bylo zarostlý,“ řekl jsem já, a tak jsme se zase jednou vyrovnali s Jiráskem.

Je těžké najít něco pravdivého.
Od malička nám sypou do hlav spoustu legend.
A zbavte se toho pak.
Kámen mudrců.
A proč by ho nikdo nemohl mít?
Cokoliv člověk nese ve svojí mysli se stává skutečností.
Protože skutečnost, kterou neseme v sobě je jakýmsi šémem, kterým vytváříme realitu.
ŽE JSTE SE NA TO NAŠE RANDE ALE VYPARÁDILA.
Řekl by to někdo smrti?

Jsou lidi, kterým se občas podaří spojit rytmus svého srdce s rytmem světa.
Co na tom záleží jestli to vědí?
Kdyby to věděli, tak se jim to nikdy nepodaří.
Lidé si často myslí, že vědí o tom, o čem přemýšlí druzí lidé.
Jakoby věděli o čem přemýšlí oni sami.

PS.
Kdo vám zaručí, že nebudete podměrečný, když vás vytáhnou na svět?