jemná práce smirkem

Někdy tě pevně přimhuřuji v očích,
až pěsti zevnitř mi buší do víček.
V zajetí smyslů, z hmatu přes zrak po čich,
jsem věčný jelen. A ty můj smolíček.

Ucpáváš všechny z obou nosních dírek,
ráda bych řekla, že už nic necítím,
jen občas, jak bys mi mozkem táhnul smirek,
čím dál víc místa. To nemusí být tím.

Nelehám do trav, pro alergii z sena,
nechodím z hladu žebrat u jeslí.
Klidně mě dotrav, jsem loukou poraněná,
Mé maso z tebe Jeskyňky odnesly.