Anotace: ...
Dneska si kde kdo myslí, že by mu měli složit rekviem.
Jsou i tací, kteří chtějí kráčet po mořském dně.
Proč chodit po vodě?
To už tady bylo.
Mladík seděl na lavičce pod větvemi vrby a díval se za odcházející dívkou.
Ta už se nevrátí.
„Jsi moje teatrální skutečnost,“ říkal té dívce, která nosila ráda jeho trenýrky a vystavovala se v otevřeném okně oblečená jen do nich.
Zatímco dole na ulici vždy dva, tři, čtyři kluci dělali kliky a přemety.
Doufali, že si jich všimne.
Neměli žádné tušení o exhibicionismu.
Jak mohli vědět, že exhibicionista exhibicionistu nevidí?
Není snadné vnímat lidi.
Tak nějak za rohem jejich světa.
Potřebujeme ty své malé pravdy, aby se nám nerozpadl svět.
Dvě a dvě jsou čtyři.
Zní to jako klišé.
Co bychom byli bez klišé?
PS.
Dalo by se spočítat kolik už bylo spácháno vražd z vilnosti?
Já jsem zatra ráda, že to chození po vodě a po dně už tu bylo... protože to s sebou nese velkou míru pravděpodobnosti, že ho po mně nikdy nikdo nebude chtít...
Páč bych zklamala, naprosto.
Já jsem ochotná si na dno jen šlápnout a hned se z něj hrabu... procházky v tomhle terénu nejsou nic pro mne:-)))
Skvělý dílko, Jortí*
27.11.2024 23:01:49 | cappuccinogirl
Já myslím, že exhibicionista exhibicionistu vidí, ale říká si: co je tohle za blba...? Pokud to samozřejmě není polonahá holka v okně:-)
27.11.2024 19:09:24 | Ž.l.u.ť.á.k.
"Potřebujeme ty své malé pravdy, aby se nám nerozpadl svět."
protože všechny malé pravdy se stávají velkými
protože všechny ty opakované lži se stávají pravdami
a protože jen nalézání VLASTNÍCH PRAVD nám dává smysl...
"Potřebujeme ty své malé pravdy, aby se nám zdařil vzlet." :))
27.11.2024 09:39:38 | šuměnka