O víře jsme věděli hodně, protože jsme o ní nemluvili

„Tak tedy, jestli tomu správně rozumím, ty nám chceš něco sdělit,“ oslovil mi člověk, co vypadal jako nedofouklý míč na kopanou.
Zauvažoval jsem.
Ten člověk by si měl pořídit solidnější ventilek.
„Jen jsem si tak povídal pro sebe,“ řekl jsem.
Čekárna byla plná.
Lidé toužili po zdravém rozumu, ale na druhou stranu si nebyli jistí jestli se chtějí uzdravit.

S lehce podvráceným sebevědomím postávám oblečen ve svátečních šatech po pás v rybníce s pouťovým balónkem.
Pro drobný detail, že by se mohlo něco přihodit.
Že by třeba přiletěl koráb z jiné planety.
V dálce zní kolovrátková hudba od kolotočů.
Za dřevěnou střelnicí jsem se líbal s holkou, co měla obočí jako Brežněv.
Brežněv se uměl líbat.

Nad hladinu vyjela vodníkova hlava.
„Jaký máš teď o sobě mínění?“ zeptal se hrubě, protože jsem se právě vymočil do vody.
Jen proto, že jsem se příliš ponořil do myšlenek a ztratil zábrany.
Na suchu bych to neudělal, vždyť jsem si ani nerozepnul kalhoty.
„Nic moc,“ řekl jsem. „I když...“
„I když, co?“ mračil se obočím jak...ale k čertu!

PS.
Na ulici tančí vojáci ve slavnostních uniformách před objektivem mobilního telefonu svého kamaráda.
Zabili už někoho?