Neumím Morseovu abecedu

Svěřuji se svému deníčku.
Naštěstí jsem vyhodil všechny, co jsem si psal jako kluk a větší kluk a skoro chlap.
A už o tom zase přemýšlím, jak všechny vyhodím.
„Víš o co ses připravil?“ řekla mi kapkami svých slov fotografie mé ženy, a já se podíval pod postel, zdali nezmizeli mí trpaslíci.
Bez toho bych se na všechna ta slova koukal jako kdyby byla zašifrovaná.
Pamatuji se, že jsem některé jen stěží přečetl.
Vždy jsem hrozně čmáral.

Nataháme i na Měsíc plast?
Zatím děláme bordel jen kolem naší koule.
Říká se tomu vesmírný odpad.
Kdo to uklidí?
Každej z nás něco ukradl.
Dnes je v módě krást kostlivce z cizích skříní.
I já vykrádám sám sebe.

Prošacoval jsem kapsy županu.
Mapy plné vojenských zákopů.
Nikdy jsem tam přeci nebyl, tak proč je mám po kapsách?
Každej z nás je svědkem nějaké historické události.
A dokonce se může dožít okamžiku, že se dozví, že to co viděl, tak viděl úplně jinak.

PS.
„Jeníčku, kde to jsme?“
„Mařenko, nemám ponětí.“