Částí románu je i život

Ocitl jsem se na chodbě přede dveřmi svého bytu
Myslet si, že není proč se bát much...
No to si klidně myslet můžete.
To člověku nemůže nikdo upřít,
Už jen proto, že si na tom svém myšlení tak zakládá.

Jistěže vypadám jako idiot, když stojím na chodbě a mám ucho na dveřích svého bytu.
Mouchy jsou všude.
I v lidské mysli, takže se jen stěží najde způsob jak se jim vyhnout.
Popravdě řečeno, on ten hmyz.
Dokud jim z nás plynou výhody, tak jim nevadíme.
I když s tou chemií už jdeme trochu přes lajnu.
Aspoň to jsem pochopil z těch jejich řečí.

Mám dojem, že se ani nemodlí, i když něco takového jako bůh jim není cizí, protože evoluce jim přijde scestná.
Tedy oni nemluví přímo o evoluci, ale něco v tom smyslu pobzukávají.
Ke všemu mluví strašně rychle, takže nikdy nemohu zachytit všechno.
A taky to pořád neposlouchám, protože to by z toho mohlo člověku hrábnout.
„Není vám něco?“ ptá se soused z patra, když mě vidí s uchem na dveřích.
„Mě? Nic,“ říkám a leštím kliku.

PS.
Na tváři mi tančí motýlí žena.
...taky hmyz...