Kdo ke komu patří?

Šel jsem otevřít dveře a spatřil člověka.
Ten člověk se na mě jen beze slova díval.
„Vůbec mě neobtěžujete,“ řekl jsem.
Byla tu ona nezvladatelná potřeba mluvit, když ten druhý mlčí.
Jsou lidé, kteří se postaví vedle vás a mlčí.
Jsou lidé s nimiž se vám mlčí příjemně.
S většinou se ale mlčí mizerně.
S většinou lidí nemáte proč mlčet, protože mlčení je výsadou přátelství a lásky.
Pro ty ostatní jsou tady hovory o počasí.

„Jaký úraz?“ ptám se, ačkoliv ten člověk nadále mlčel.
Dokonce se ani nijak netvářil.
Ačkoliv... nějak se tvářit musel, když měl tvář.
Ten člověk potřeboval pomoc.
Vypadal jako když se sám dosud nikdy nenadechl.
„Rád bych pro vás něco udělal, ale potřeboval bych vědět víc,“ řekl jsem.
Někde v podvědomí se mi ozvala odpověď, že právě v tom bude vězet problém.
Zhluboka jsem se nadechl, jako bych to dělal za nás oba.

Cítil jsem takové zvláštní uvolnění.
Motal se mi v tom smutek i bolest onoho člověka, ale přesto uvolnění.
Nikdy nebudu vědět víc.
I já mlčel, když jsem to říkal.
Podívali jsme se ještě na okamžik vzájemně do očí.
Zavřel jsem dveře.
Na jeden den toho bylo víc než dost.
 
PS.
„PŘIZNÁNÍ JE POLEHČUJÍCÍ OKOLNOST,“ říká někdo s megafonem u mé hlavy.
„Tvrdí se to,“ řeknu a snažím se ta slova polknout.