Klíče od rána

Pod schodištěm bohatého domu postávají hříšnice s křížky na dlouhých řetězech.
Na podnosu mají skleničky jedů s tou lebkou a hnáty na vinětě.
Čekali na smrtící asteroid již strašně dlouho.
Už ani smrt nežila.
Jen její kůň se pásl na divných stránkách božích knih.

Pravda se musí sdělovat jen po lžičkách jako medicína.
Jako větrový bonbon.
Těch si taky nenacpete do pusy plnou hrst.
Vnímal jsem paradoxy pravd mojí mámy.
Tak dlouho se chodí se džbánem až se paměť utrhne.
Nějak jsem si připadal, jako ten malej kluk, co měl velkou čepici s bambulí na fest uvázanou pod bradou.

„Dnes jsem v naší ulici napočítal pět koloběžek. Jako by se blýskalo na lepší časy,“ řekl jsem ženě z eskortní služby.
„Tak proč jsem tady já?“ zeptala se, jakoby ona sama byla pravda.
Uvědomil jsem si, že na jejím těle bych mohl číst desatero.
Ale ne zadarmo.
Chce to hodně odvahy nazvat se slušným člověkem.
Koukl jsem se do zrcadla a tu odvahu jsem nenašel.

PS.
Mezi slušnejma lidma se děje hodně neslušnosti.
Ale děje se to za zavřenými dveřmi.
To z nich dělá slušný lidi.