Člověk je podivná vitrína

Na prostorném dvoře plném pantomimy na sebe hledí dva kněží.
Svazují své duše kvartálním alkoholismem z mešního vína.
Levitují nad plachtou Turínského plátna.
Stovky let násilí pro prostý pojem láska.
Na střeše stál malý chlapec a držel balonek.

Svět je plný vůní, co jedny odpuzuje a druhé přivádí k šílenství.
Je to jak s pravdou, kdy každý sleduje svůj cíl.
Lidi si myslí, že když budou přemýšlet pozitivně, tak je to vytáhne z problémů.
Lepší je zcela vymazat tyhle kategorie jako negace a pozitiva.
Jinak se pak pořád jen kontrolujete, jako modelka, která co chvíli zvrací, aby si udržela tajli.
A pak si nechá přišít uši, aby neměla takový plácačky.

„Teplo, dědečku Mrazíčku?“
Zachechtal se jí do ucha místní opilec.
„K princeznám se nečuchá! Darovanému koni se na zuby nekouká!“
Asi měl v zásobě hodně citací.
„Měla bych už jít,“ řekla, když nevěda snědla toust s masem psí konzervy.
Pes na ní smutně koukal.
Chlapeček na střeše udělal krok do neznáma.

PS.
Anče!
Kubo!
Hajnej!
Posíláme si vzkazy přes kaňky slov.